Neotřelý pohled na trh práce - People Management Forum

zelený

Milan Zelený je nejcitovanějším českým ekonomem. Působil 45 let v USA jako profesor na univerzitách, nyní přednáší na vysokých školách na třech kontinentech: V Americe, Evropě i Asii.  V posledních letech působí také jako konzultant významných českých podniků. Přináší neotřelý pohled na vývoj pracovního trhu nebo potřeby vzdělávacího systému. Milan Zelený vystoupí jako key note speaker na Světové HR laboratoři.

Četla jsem vaše články, ve kterých tvrdíte, že předešlá ekonomická krize není krizí, ale transformací společností. Jak se podle vás naše společnost transformovala?

Přirovnal bych to k přechodu z agrární společnosti na průmyslovou. To nebyla krize, ale transformace. Nedošlo už pak k návratu zpět. Nebo podobně, když jsme po válce přešli z průmyslové společnosti na společnost postprůmyslovou, nebo-li společnost služeb. Po vyčerpání zaměstnanosti ve službách, přišel na řadu státní sektor, který se snažil přijmout nadbytečné pracovní síly, které byly propuštěny z prvních tří sektorů. Transformace je kvalitativní přeměna z jednoho dominantního sektoru na druhý. Nyní se proces zrychluje, transformace budeme zažívat častěji. Dříve bylo mezi transformacemi třeba pět set let, nyní jen pár desítek.

V čem se odlišuje transformace od krize?

Krize je typicky kratší. Nejdelší byla velká deprese ve třicátých letech, ale já jsem přesvědčený, že i to byla transformace z průmyslového sektoru na sektor služeb. Další rozdíly spočívají v tom, že transformace mají necyklickou povahu, jsou nezvratné a nezastavitelné. Jedná se o způsob, jak se náš ekonomický systém vyvíjí na základě změn produktivity práce. Je potřeba čím dál tím méně lidí na zvládnutí jednotlivých sektorů. Zemědělský sektor v USA potřebuje nyní jen půl procenta populace, průmyslový dvanáct procent a stále zaměstnanost v obou klesá. Rozvoj telekomunikačních systémů, IT a internetu způsobil snižování zaměstnanosti i ve službách. A stát, který dříve nabíral, nyní již nemůže. Žije z daní, které mají svůj strop.

Jaké je ale další stádium, do kterého se můžeme transformace? Který další sektor bude dominantní?

To jen problém. Další sektor už není. Co propustil zemědělský sektor, absorboval nakonec průmyslový sektor, co propustil průmyslový sektor, zaměstnaly služby. Stát mohl zaměstnat už jen část lidí, která nebyla potřebná ve službách. Ale i to se již vyčerpalo.  Nyní ve službách pracuje pouhých 60 procent lidí, dříve to bylo 84 a číslo dále klesá. Žádná nová úniková cesta není. Jinými slovy lidé mohou provádět pouze čtyři činnosti: produkovat potravin, vyrábět věci, poskytovat služby nebo pracovat pro stát. Nic jiného není. Procházíme transformací dosud v historii nezaznamenané, kde se všechny čtyři lidské činnosti vyčerpaly z hlediska potenciálu zaměstnanosti. Většina činností přechází na stroje nebo na zákazníka v rámci tzv. self service. Je to zásadní zvrat.

Jak se s tím můžeme podle ekonomické teorie vypořádat?

Největší problém je, že když se díváte na nějaký ekonomický jev, tak není pro nás poznatelné, jestli je součástí krize nebo transformace, protože ony tady působí vedle sebe současně. Také nevíme, jaké nástroje použít. Vybíráme nástroje na řešení krize, například keynesiánské, které ale nefungují. To je tragédie celé věci: nemáme teorii ani zkušenosti, jak s touto situací pracovat. Zabýváme se tím už čtvrtým rokem a k žádnému objevení řešení nedošlo.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že neočekáváte, že se bude zaměstnanost růst, tedy že nedojde v tomto směru ke zlepšení.

Určitě se nebude zvedat v klasickém slova smyslu, protože nemáme, kam lidi zapojit. Nemůžeme si vymyslet další sektor. Mění se náplň sektorů, namísto koňských povozů vyrábíme auta nebo raketoplány, ale je to stále jeden a tentýž sektor. Je však jisté, že populace bez zaměstnání bude narůstat.  Nová odvětví, nové produkty sice vytvoří nové pracovní příležitosti, ale to, co se ztratí, bude převyšovat. Bude se měnit náplň pracovních potřeb, v oblasti kvality i kvantity dojde k hluboké přeměně. Není šance, že se věci vrátí do starých kolejí.

Vědět neznamená umět

Zřejmě tedy můžeme očekávat velkou rivalitu o pracovní pozice. Často kritizujete české školství, že dnešní generaci nepřipravuje dobře na situaci na trhu práce. V čem spočívají největší slabiny?

Nejde jen o české školství, podívejte se na španělské: přes čtyřicet procent mladých Španělů je bez práce. Transformace vyžaduje od podniků nové technologie, nové pojetí trhu – studenti jsou stále připravováni na předchozí éru, jako byste v rámci průmyslové revoluce stále učila jen zemědělství. A podniky jako reakci přestávají zaměstnávat, místo lidí využívají stroje. A to je známá věc, když jednou podniky lidi propustí, tak už je nezaměstnají zpět, protože se naučí pracovat se stroji nebo se naučí některé činnosti eliminovat. Řada českých podniků, které rozumějí tomu, co se nyní děje, si vytváří své vlastní akademie a univerzity, kde si připravují pracovníky a nespoléhají na tradiční vzdělávací systém.

V čem jsou tedy největší nedostatky současného vzdělávacího systému?

Zásadní věc je, že mu chybí podnikatelský rozměr. Potřebujeme vychovávat podnikatele, lidi, kteří se nebojí podnikání. Teď jsem slyšel statistiku z české společnosti, že pouze 30% absolventů vysokých škol uvažuje o podnikání. To je strašně málo! Podnikatelé jsou jediní, kdo nám mohou pomoci, protože jen oni vytváří pracovní příležitosti. Dalším problémem je, že naše školství je zaměřené na získávání informací, nikoliv znalostí. Je přeci velký rozdíl mezi tím, zda znám recept na kachnu nebo umím výbornou pekingskou kachnu upéct. V českém školství získáváme recepty, ale neumíme věci dělat.

Takže nám chybí dovednosti?

Já říkám znalosti, protože v češtině není pro to jiný dobrý výraz, který by vystihoval anglické „knowledge“. V dnešní době se lidé mohou prosadit jen tak, že umí něco, co jiní neumí. Informace již není konkurenční výhoda, protože se kvůli internetu dají velmi snadno získat. Vědět neznamená umět. Všichni vědí, že když se chcete naučit vařit, tak nemůžete jen číst kuchařské knihy, ale musíte především vařit. Když se chcete naučit lyžovat, nemůžete o tom číst knihy, ale musíte lyžovat. Když chcete podnikat, nemůžete číst knihy o podnikání, ale musíte podnikat.

Co je dalším problémem českého školství?

Dále potřebujeme školy daleko více diferencovat. V současné době každá vzdělávací instituce vytváří ten samý produkt, akreditační komise dokonce dohlíží, aby nikdo nevybočil z řady a všichni se učili totéž. Vytváříme tak znalostní monokulturu, která nám vůbec nepomůže ve vytváření konkurenceschopnosti.

Takže boom vysokoškolsky vzdělaných v současné době nám nebude k ničemu?

Ne. Byla to uměle vytvořená bublina, s podporou státu, který se kvůli tomu navíc ještě hodně zadlužil. Týkala se kvantity, nikoliv kvality, což je přesně, co nepotřebujeme. Potřebujeme se změnit od informačních komodit k tomu, že budeme dělat něco, co je exkluzivně naše. K tomu se nedopracujeme tím, že budeme číst stejné knihy, jako čtou ostatní.

Přednášíte v USA i v Asii. Vnímáte, že nedostatek diferenciace je problém jen evropský?

Je to ale otázka míry, u nás diferenciace chybí úplně, v USA třeba méně. Ale po celém světě ale probíhá „gleichštajtace“, všichni koukají do stejných knih.

Často citujete Baťu, co myslíte, že by Baťa dělal v současné krizi, tedy pardon transformaci?

On by sáhl k tomu, k čemu sáhl. Vytvořil by si vlastní školu práce. Realizoval by svojí myšlenku podnikatelské univerzity. Odpoutal by se od vzdělávacích systémů, které nepodporují jeho podnikatelský záměr. Baťovi nevyhovovalo, jaké se stavěly budovy, tak si je stavěl sám, nevyhovovala mu letadla, která se vyráběla, tak si je začal dělat sám. Přístup „uděláme si to sami“ je nevyhnutelný, protože velké systémy se velmi pomalu mění a více méně dělají všechno proto, aby si udržely status quo.

Je současný český management něčeho takového schopen?

Jsou české firmy, které mají přímý styk s trhem, které se zúčastňují mezinárodní soutěže, tam pak má i management velkou váhu a může něco doopravdy udělat. Většina českých firem je ale takzvaně outsourceovaných, to znamená, že vyrábí pro větší podniky, třeba automobilky. Tyto firmy nemají přímý přístup k trhu, nemají rozhodovací pravomoc ve smyslu, co se bude vyrábět a pro koho. Tam se nedá mluvit o managementu, jde jen o plnění příkazů.  Český management teprve vzniká.

 

Vy jste dlouhodobě šéfredaktorem časopisu Human systems resources. Čemu se toto periodikum věnuje?

Když jsem jej zakládal, tak mne nenapadlo, že bude vycházet 33 let! Ve svém přístupu zdůrazňuje, že se na lidské systémy musíme dívat jako na celek. Ne se odděleně soustředit na to, jak se dělá marketing nebo jak se spravují finance. Něco jako soustava řízení Baťa, která se týkala všech oblastí. Každý podnik si také musí vytvořit svoji vlastní soustavu řízení, diferencovaně, podle svých vlastních potřeb. Není možné, abychom si všichni implementovali způsob řízení Toyota, ono se ani nikdy nikomu nepodařilo úspěšně Toyotu napodobit. Je mýtem, že se musíme učit přejímat způsoby řízení z jiných zemí, protože tam jsou úspěšnější. Nejúspěšnější je taková soustava řízení, která vzniká v rámci podniku, v zájmu podniku. Toyota od nikoho nic neopsala, udělala si svůj systém. Zrovna tak Microsoft nebo Google. My jen stále odněkud něco taháme, kopírujeme různé prvky z různých systémů a pak z toho dohromady vzniká něco, jako když spolu pejsek s kočičkou vařili dort.

 

BOX

Globální profesor, působící na Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Již 33 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě drží 1. příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů; v r. 2007 byl na jeho počest vydán tzv. Festschrift, pod názvem Knowledge and Wisdom. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k úspěchuNeučte se z vlastních chybHledání vlastní cestyVšechno bude jinak a To vám byl divný svět.

 

The post Neotřelý pohled na trh práce appeared first on PMF Studovna.